Nalezení místa jako doma mezi stany války

V létě 2016 jsem šel na dvoutýdenní rodinnou dovolenou do Řecka, abych prozkoumal vesnice, kde se rodili moji rodiče, a viděl posvátná místa, která jsme vždy chtěli navštívit. Ale poté jsem se rozhodl dobrovolně v uprchlické krizi, která zanechala téměř 60 000 lidí uvězněných v táborech po celé zemi, a uprchli před válkou známou po celém světě. Nakonec jsem zůstal téměř šest měsíců.

Poté, co jsem byl svědkem devastace v médiích a způsobu, jakým řecký lid nenabídl nic jiného než štědrost příchozím migrantům, navzdory jejich vlastním potížím, jsem věděl, že tam nemohu cestovat celou cestu bez toho, abych se účastnil. Koneckonců jsem Řek a od tohoto prostředí jsem byl oddělen pouze dlouhou lodí, kterou moji rodiče podnikli v 60. letech.

Dobrovolně jsem se účastnil v Ritsoně, táboře vytvořeném uprostřed ničeho. Je to hodina z Atén, lemovaná stromy a polními hlínami. 600 lidí, kteří byli vysídleni, žili v prosakujících stísněných stanech a často dostávali žluklé vojenské příděly za jídlo. Krysy, hadi a divočáci byli rutinní a prvky byly neúprosné.

Nemohl jsem si pomoct, ale okamžitě jsem mezi nimi poznal své místo: Byl jsem žena, jejíž rodiče se stěhovali do Austrálie a nikdy jsem nic podobného neviděl. Můj domov v Melbourne, vzdálený 10 000 mil, se cítil jako v jiném světě. A váha vědět, že bych mohl odejít, kdykoli jsem chtěl, byla vina, kterou jsem nikdy neunikl.

Když jsem poznal lidi žijící v Ritsoně, uvědomil jsem si, že privilegia, o kterých jsem si najednou uvědomoval, byla stejná, jaká mnozí z těchto lidí znali před válkou. Uvolnili mi nervozitu a přivítali mě konverzací, která se cítila univerzálně. Procházel jsem fotografie jejich ztracených domovů a usmívající se děti. Poslouchal jsem příběhy, jak se zamilovat, navštěvovat univerzitu a pracovat v profesích od účetnictví po tesařství. Zasmál jsem se anekdotám o divokých přátelech a zvědavých členech rodiny.

Ale příběhy nevyhnutelně vedly k smutku, že to všechno vzali. Mluvili o evakuaci a milování těch domů, které se rozptýlily ve strachu. Vypočítávaly roky plavení z Turecka do Řecka, vždy mezi tábory, usilující o svobodu. Jediný rozdíl mezi námi byl válka mimo naši kontrolu.

Dny dobrovolnictví se změnily na týdny. Pomalu jsem se spřátelil s rodinami a dalšími dobrovolníky a uvolnil se v návycích, které dělaly situaci méně otravnou, ale zvládnutelnější. V tomto prostředí nebylo nic normálního, nic, co by z něj udělalo pocit trvalého místa. Ale s každým dalším dnem se lidé, kteří tam žili, snažili, aby to všechno přineslo podobnost předvídatelnosti.

Jednoho konkrétního dne v době oběda jsem cítil vaření kuře nad otevřeným ohněm z cihel. Jídlo bylo součástí týdenní distribuce, kterou zprostředkovávali nezávislí dobrovolníci, odškodnění od armádního jídla, které často způsobovalo otravu jídlem v celém táboře. Přiblížil jsem se k ženě jménem Beriwan a vydal jsem se obvyklou cestou k jejímu stanu. Abych se tam dostal, prošel jsem známým znakem na šrotu dřeva visícím z větve stromu, která měla výhled na moře stanů. Řekl: „Domov je tam, kde je tvoje máma.“

Když jsem dorazil, oheň zasypaný mezi cihlami se plnil obrovský hrnec plný kuřecího masa a vývaru. Beriwanova nejmladší dcera, Filya, se vynořila ze stanu a křičela: "Kat!" spěchal, aby mi vzal ruku a pomocí druhého představil kuře, jako by to byla hlavní událost magické show.

Beriwanova hlava vyrazila z boku stanu. "Kat!" křičela: "Posaď se!"

Seděl jsem na dřevěné lavici vedle ohně, přímo naproti otevření jejich stanu. Filya se plazila do mého klína a okamžitě přistoupila k upevnění vlasů, rozepnula mi ohonek svými malými čtyřletými prsty a přepracovala celý koncept na něco kreativnějšího. Beriwan se valil kolem, tlačil velký nůž, dřevěnou krájecí desku a misku cibule a česneku na zem přede mnou.

Zeptala se: „Čaj?“

„Ne, děkuji, Beriwane,“ odpověděl jsem skrz ústa vlasů, která se mi teď otřela po tváři.

Další věc, kterou jsem věděl, vedle mě byl podnos s plastovými kelímky, cukrem a rychlovarnou konvicí. Beriwanův manžel Amud a jejich nejstarší dítě, desetiletá Nina, za rohem obešli.

Beriwan nalila čaj a zvedla nos, když řekla: „Žádný cukr pro Kat!“ když jsem se zavázal, jak si vezmu čaj do paměti.

Amud vyvalil cigarety z tabáku z váčku pomocí malého plastového válcovacího stroje. Dělal to často, pilně a přesně a pečlivě vytvářel zásoby předrolované cigarety. Beriwan seděl se zkříženýma nohama vedle něj a začal sekat cibuli.

"Mohu pomoci?" Zeptal jsem se, když malý kadeřník na kolenou dokončil její návrh a vzal si svírání tváří.

Beriwan mi podal cibuli a ukázal na stranu stanu, kde byl provizorní venkovní kuchyňský kout. Vyndal jsem Filyu z klína, vzal jsem cibuli a našel vaření rýže na plynové plotýnce. Nalil jsem cibuli dovnitř, když se Beriwan objevil po mém boku. Stiskla mi do ruky kuřecí zásobní kostky a vystříkla vodu z láhve do rýže. Přidal jsem kuřecí vývar a promíchal.

Než bylo jídlo hotové, připojili se k nám můj nadřízený Hannah a Beriwan a Amudovi dva mladí synové. Beriwan rozložila květinovou přikrývku a všichni jsme se kolem ní tlačili, kolena se dotýkala, když roztrhla pytel s chlebem pita a hodila nám všechny kusy. Beriwan nás potom hodil lžičkou a prohlásil: „Jezte!“

Nikdy jsme nezvedli lžíce a místo toho jsme použili chléb a prsty, abychom nasbírali jídlo do úst. Když jsme skončili, Beriwan přitáhla Filyu do klína a malá dívka se posadila k ní, zatímco její matka jí dlaně přitiskla k obličeji.

"Habibti," zpíval Beriwan, "miluji tě, chybíš mi, potřebuji tě." Filya se zachichotala a zopakovala píseň své matce.

Když nastal čas, abychom se vrátili k naší směně, Beriwan nás naléhal, abychom zůstali a jedli více, ale rezignovala na to, abychom nám dali čaj v plastových kelímcích, abychom si s sebou vzali. Pak stála se mnou, držela mě kolem pasu a políbila mě jednou, dvakrát, třikrát na střídavé tváře.

„Uvidíme se zítra,“ mrkla na mě.

Když skončil den, Hannah a já jsme se zhroutili do jejího auta a zamířili zpět do našich bytů v nedalekém městě. Z dálky jsem viděl Beriwana u okna skladu, kde byly distribuovány potravinové příděly obyvatelům, sbírající balenou vodu a jablka. Filya byla vedle ní. A jak auto projíždělo, otočila se a zamávala.

Kat George je spisovatelem na volné noze, který v současné době sleduje magisterský titul v oblasti lidských práv.

Jména uprchlíků byla změněna.